Jdi na obsah Jdi na menu
 

TOPlist

Deponia

aneb I odpadky se dají přeměnit ve zlato

20.11.2012 Autor recenze-Midnight Knight

V životě *téměř každého člověka jsou chvíle,kdy se mu nechce nic dělat.Tedy,abych byl přesný,nic konstruktivního-jedinci,kteří tohle umění dotáhli k dokonalosti a nechtělo se jim pak dýchat,teď stojí frontu při udílení Darwinovy ceny.Díky jedné takovéhle chvíli je to prakticky rok,co jsem něco smysluplného napsal a přibližně stejně dlouho mám v kompu rozepsaných a nedokončených xy návodů i recenzí-možná ještě jeden rok navíc,tedy pokud staří Mayové neměli pravdu o konci světa a přijde řada i na ně.Jak praví jedno ze základních Midnajtových pravidel,“Nikdy nelámej nad věcí hůl,nevíš,kdy si zlomíš nohu“.No,a pak jsou v životě ještě věci,události,které vás vykopnou na oběžnou dráhu i kdybyste byli pohřbení v tekutém písku.V mém konkrétním případě byla touhle věcí stále větší aktivita Daedalic Entertainment na adventurním poli a tou poslední příslovečnou kapkou pak  jedna osoba- Jan Müller-Michaelis,člověk zodpovědný za hry jako Edna & Harvey nebo Deponia a jejich pokračování Harvey’s new eyes a Chaos in Deponia.Právě druhý díl Deponie měl nade mnou jakousi hypnotickou moc,která donutila moje zlenivělé mozkové buňky,aby přestaly mlátit trpaslíky kladivem v Japonských RPG a sepsaly recenzi aspoň na první díl Deponia.Vím,že Jan Müller-Michaelis si tuhle recenzi sotva kdy přečte,ale i tak bych mu chtěl touhle cestou poděkovat,že mne dokázal nakopnout do zadku a vytrhnout z letargie..Danke,thanks,whatever.

Na herním poli existuje mnoho druhů společností,když to hodně zjednoduším,mohu je rozdělit do tří kategorií.V té první jsou hry,které mne nikdy neosloví,a když ano,tak svahilsky,takže to vyjde nastejno.V druhé kategorii jsou takové,které mne sice osloví,ale nikdy dopředu nevím,jestli řeknou „Super“ nebo „Katastrofa“.Do třetí kategorie,jak se správně domníváte,  patří hry,u kterých už při jménu výrobce vím,že nebudu litovat.V dobách minulých to byl Lucas Arts,Sierra,Westwood a plno dalších,a když pak zanikly a myslel jsem,že doba renomovaných společností zanikla taky,ejhle čerte,tu máš kropáč,kde se vzala,tu se vzala,je tady Daedalic Entertainment a po těch tuším pěti,šesti hrách začínám mít pocit,že se přede mnou rýsuje jeden pevný bod ve vesmíru,o který se budu moct snad vždycky opřít.Nakonec je ještě jedna velice vzácná kategorie,kdy se dobrá firma spojí dohromady se skvělým autorem-toho poznáte snadno,nejen,že vás svou hrou osloví/kladně/,ale u jeho her si říkáte „Kruci,jak jen to dělá,že myslí úplně stejně jako já a hra vypadá přesně tak,jak bych jí udělal já,kdybych to uměl “.A tímhle autorem,spojeným s Daedalic Entertainment je Jan Müller-Michaelis.Nerad stavím pomníky,za života už vůbec ne,takže tuhle oslavnou ódu zakončím lakonickým „Doufám,že to v budoucnu nepoděláš“ a půjdu se věnovat Deponii jako takové,než na mě padne podezření,že mě cigarety v poslední době platí Daedalic..

Deponia je šílená,Deponia je **nelogická,Deponii budete buď milovat nebo jí bez výčitek svědomí vyhodíte z okna.V mnoha směrech,především pak svou manipulací s inventářem a věcmi kolem sebe vůbec připomíná legendární Discworld(možná by se víc hodilo napsat „kultovní“,ale 1.tohle slovo bytostně nesnáším,2.pokud někdo chce,abych nehrál nějakou hru,nečetl knihu,neviděl film,stačí před něj dát ono magické slovo „kultovní“ a máte zaručeno,že se k němu dostanu možná tak za dvacet let,a za 3. nemám naprosto žádnou ideu,co vlastně pojem kultovní film,kultovní kniha nebo kultovní hra obnáší,kromě povyku pro nic,takže zůstanu u toho pojmu legendární)..což,především pro pamětníky už signalizuje,že Deponia nebude pro každého normálního hráče.(Otázku,nakolik je normální člověk,který místo běhání za holkama,baleni jointů nebo propíjení rodiněho majetku sedí u compu a zkouší,jestli dveře otevřít sekerou nebo klackem skombinovaným s hákem,ponechávám historikům nebo sociologům) Takže to máme jedno pomyslné síto pro potencionálního  hráče.Druhým,troufám si říct,že klíčovým sítem,je grafika.Úzký leč věrný kruh mých čtenářů(ještě pořád jsem přesvědčen,že někde ve vesmíru něco takového existuje) si určitě pamatuje,jaké problémy jsem s jejím akceptováním měl u Whispered world(umocněno kontroverzní postavou šaška Cedrika),hráč si prostě musí zvyknout na to,že Daedalic sází v první,druhé i třetí řadě na příběh a grafiku nechává kdesi vzadu mezi korekcí textu a Credits.(Jedinou světlou výjimnou je temný Chains of Satinav,na který mám rozepsanou recenzi i návod) Nebudeme si nic nalhávat,grafika Deponie je hrozná,princezna Goal vypadá jako všechno jen ne jako objekt hodný záchrany,byť by se jednalo o jednookého chromého zahradníka.Tedy,aby nedošlo k nedorozumění-pixelů mají všechny hry od Daedalic plno,ale buď úmyslně nebo nevím proč,vypadají postavy jako by je malovalo desetileté dítě.Madukas tohle vyřešil jednou provždy,hry od Daedalic nehraje,protože mu stačí kouknout na screenshoty aby mu to zkazilo náladu.Takže předpokládám,že tímhle sítem propadne opět podstatná část hráčské populace.

A nyní konečně,když jsem většinu lidí odradil,něco o příběhu samotném a kladech hry.*Bylo by asi víc v rámci konvencí a tradic,kdybych o příběhu napsal něco hned na začátku,ale nejsem konvenční člověk,a pak,připadá mi nefér někoho nalákat na příběh a pak mu zasadit smrtelnou ránu do vazu konstatováním o hrozné grafice.*

 Deponia je skládka,hromada odpadu,který po mnoho let ze svých útrob vysypává Elysium,kroužící kdesi na obloze.A jak už to tak chodí,na skládce se zrodil život,život ssebou přinesl lidi a ti pak zase domy postavené na hromadách nechci ani uvažovat,čeho.Nejrozšířenější prací je hledání pokladů v Deponijském slova smyslu,fungujících toustovačů,nespálených pojistek a podobných věcí.Pitná voda vypadá asi tak,jako kdybyste do hrnce hodili zkažené vejce,několik mrtvých švábů,zalili to odpadem z WC,důkladně protřepali a nechali měsíc na slunci.Nějak podobně pak vypadá i jídlo- při hraní mne napadlo,jestli je dobře nebo ne,že u her neexistují čichové výstupy,po velmi krátké úvaze jsem dospěl k závěru,že je to velice dobře.A v této bohem zapomenuté krajině žije náš /anti/hrdina Rufus,který má jen dvě velká přání-dostat se co nejdál od své přítelkyně Toni a taky co nejdál od Deponie samotné,takže vlastně přání jenom jedno.A protože v takových případech není ani tak podstatné odkud,ale kam,Rufus se snaží dostat na Elysium,ať to stojí,co to stojí.Zdi pokoje má polepené starými neúspěšnými plány,ale nevzdává se,věří(jako už mnohokrát),že jeho poslední plán je neprůstřelný a konečně se ho podaří zrealizovat.Plán samozřejmě opět zkrachuje,navíc se Rufusovi tak nějak nedopatřením podaří shodit do Deponie Elysejskou princeznu Goal,které se pádem poškodí mozkový implantát,takže funguje tak asi na deset procent.Navíc se po princezně začne shánět její snoubenec,čehož hodlá Rufus využít pro svou cestu do Elysium.Později vychází najevo,že o princeznu,tedy spíše o její implantát je vůbec nějak nezdravě velký zájem ze všech stran a začíná se roztáčet klasický kolotoč bláznivin.tak velký,že stačil i na druhý díl Deponie,který kupodivu vyšel poměrně brzo,takže všichni,co se nenechali odradit grafikou,se mají na co těšit.Za velké plus celé hry považuji dialogy,pokud „prokecáte“ pořádně všechny lidi kolem sebe,najdete,pokud umíte poslouchat,nápovědy na každou šílenost,takže ta se pak při bližším prozkoumání až tak úplně šílená nezdá.Nezapomenutelná je ovšem průvodní písnička,kterou zpívá potulný bard na pokračování při začátku každé kapitoly(mám li věřit Credits,pak jí nazpíval sám velký Jan Müller-Michaelis),a vůbec,když poslouchám hudební doprovod v průběhu hry,napadá mne jediní slovo-fantastický.Práce s inventářem je občas vyloženě „discworldovská“-skombinujete papouška s cementem a pumpičkou na kolo,abyste do něj pak při hození do studny nabrali vodu.Někteří lidé takové počínání považují za krajně **nelogické,já tvrdím,že je to jen jejich problém a užívám si nelogična,co hrdlo ráčí.Jen doufám,že nejsem sám a najdou se i jiní,kteří takové počínání dovedou náležitě ocenit.

* Člověk,který čas od času nemá chuť všechno hodit za hlavu,koukat jen do stropu a nemyslet,není z tohoto světa-a na zelené mužíky mám ve sklepě schovanou pistoli po dědovi z první světový,jeden nikdy neví.

**Recenzi jsem se rozhodnul věnovat svému netovému kamarádovi Mušketýrovi,s kterým,když nás to popadne,vedeme nikam nevedoucí debaty o logice ve hrách.Můžu vás ujistit,že když se sejde zastánce logiky s milovníkem chaosu(schválně,jestli poznáte,za kterou ligu hraju já),utíká se chudák logika  na několik hodin schovat do temného kouta a jen zoufale čekat,až nás budou natolik bolet prsty,že toho necháme..:-)M_K  

 

Náhledy fotografií ze složky Deponia

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář